Kde naši jezevčíci bydlí.....

 Horní Počernice byly samostatnou obcí, v roce 1974 se přičlenily k Praze. Přesto je tu (naštěstí) stále ještě více přírody než města, bažanti v zimě často zavítají až k nám na zahradu. Není tu nouze ani o zajíce, v lese téměř pokaždé narazíme na srnčí a často vídáme i stopy po divočácích. Blízko je i rybník, ve kterém je expertem na lov kachen drsnosrstá Gaja. 

 


(Zahrada a okolí, kam chodíme na naše každodení toulky)

     Každý z našich jezevčíků je především "svůj". SAM je nejvíc tvrdohlavý, přesvědčený, že v jeho věku je potupné poslouchat nějaké příkazy. Ovšem toto přesvědčení zastával i v době, kdy byl ještě mladý. DANNY je temperament, slídil by i na betonové ploše, ve snaze najít zvěř. I dnes, přestože je mnohem ovladatelnější než za mlada, občas v lese po nějaké stopě zmizí a objeví se třeba až po několika hodinách doma. V lese mu sice nechybím, zato doma se ode mě většinou nehne a společně s Gajou jsou největší "závisláci". VIKI je především hodný, nekonfliktní, všude je hned doma... (opravdu se o něm nedá napsat, že by provedl nějakou lumpárnu, kromě jedné zakousnuté slepice - ale to už je dávno :-) ).  Nejmazlivějším jezevčíkem u nás je GAJA, dovede se k člověku úplně přitisknout, ale venku si velice ráda hraje na schovávanou, takže jí voláte, heldáte a ona je přitom schovaná někde poblíž a slavnostně přiběhne jakmile se rozhodnete nachat jí tam. PRIMA je svérázná, dost dlouho si nikoho jen tak "nepustila k tělu", ale čím je starší, tím více se smiřuje s lidmi a dokonce jim hrdě ukazuje svá štěňata. ARMA dostala hned po příchodu k nám přezdívku "divoch", to proto, že radši než by čekala, až se uvolní místo u misky na pití, "lemtala" vodu z květináče. Rychle však zapadla a naučila se "slušnému chování". Ze všech našich psů má nejúžasnější paměť. 

     Kromě místního sdružení, jsu naši jezevčíci nejčastěji používáni v honitbách v Pavlíkově, v Mariánských Lázních, Něchově a posledních pár let jezdíme díky manželům Spalovým nejraději do Slabec u Rakovníka.

     Veterináře mají jezevčíci k dispozici přímo doma. Se složitějšími případy jezdíme na Vetrinární kliniku Kolmá, Praha 9. Poprvé jsme se tam dostali zcela náhodou - poté co našeho Sama napadl cestou do honitby velký kříženec a bylo nutné jej okamžitě operovat, vyrazili jsme na nejbližší otevřenou veterinu. Setkali jsme se tam s vynikajícím kvalifikovaným a profesionálním přístupem, kdy přednost má vždy psí pacient. 
     Oční pozadí našim psům vyšetřuje předseda komise posuzovatelů dědičných očních vad - MVDr. Beránek. 

      
Kynologií se zabývám už od útlého mládí a kromě jezevčíků jsme cvičila boxery a středního knírače na cvičišti v Kyjích. 
     Zhruba 2x týdně vyrážíme se psy do Újezda nad Lesy, kde máme naše koňské kamarádky - Kometu a Kláru, které jsou ochotné nejen vozit mě na svém hřbetě, ale i tolerovat pobíhající a štěkající jezevčíky. 
     Pracuji v imunogenetické laboratoři a podílím se na výzkumu dědičnosti očních chorob u psů. Jsem členkou Komise pro chov a zdraví při ČMKU. 
     Mám aprobaci rozhodčího z výkonu pro ZV, LZ a BZ malých plemen. 
Za nejkrásnější místo, které jsme navštívila považuji Austrálii (a i na ni na těchto stránkách jednou dojde, vzhledem k tomu, že bez foťáku skoro nevykročím z domu :-))